Dovolte mi představit Vám příběh pečujícího o blízkého s demencí. Je to příběh paní
Ludmily, která žije s nemocným manželem na malé vesnici.


Do jejich života vstoupil pan Zdeněk Choura. Nesmírně obětavý člověk, který objíždí zapomenuté vesnice a snaží se pomáhat pečujícím, kteří si často s péčí nevědí rady. Vyslechne, poradí a hlavně pomůže se žádostí o PnP, mobilitu, příspěvek na zakoupení motorového vozidla, rehabilitační pomůcku apod. Problémy zorientovat se v problematice péče a nároku na příslušné příspěvky mají i lidé ve velkých městech, což teprve na vesnicích.


Slova paní Ludmily:


Muzika mi pomáhá při péči o manžela. Manžel má poruchu kognitivních funkcí již více než 8 let. Máme moc hodné děti a obě s péčí o manžela pomáhají. Ulevují mi, jak jen jim čas dovolí i za cenu své dovolené. Velmi si jich za to vážím. Lékaři i rehabilitace jsou u nás na pořadu dne každý týden. Denně cvičíme, udržujeme chůzi po bytě pomocí madel a chodítka. Ven můžeme již jen na vozíku. Od mládí je mým velkým koníčkem harmonika. Manžel je bývalý klarinetista. Hrál v kapele, já zpívala. Několik roků jsme jezdili hrávat spolu. Moje dnešní muzika je i pro něj velkou radostí. Zvlášť, když se sejde u nás dobrá parta Kynických děvčat a trénujeme na vystoupení. Nesmírně si vážím nejen těchto děvčat, ale i všech přátel a sousedů. Manžela podpoří slovem a vždy, jak jsou mi na blízku, mi s jeho přesunem pomáhají. V případě mého účinkování na podiu ho ochotně pohlídají. Zpívám také ve sboru Karla Němečka v Moravském Krumlově a příležitostně ve zdejším farním souboru. Krásné tóny, hlasy… Je to obrovský zdroj energie, který mi v péči o manžela také pomáhá.


Devadesát devět procent lidí, které potkávám, jsou vstřícní, milí a maximálně neutrální. To jedno záporné procento lidí jsem také potkala. Bylo to velmi smutné a deprimující. Nevím, co se může nemocnému nebo pečujícímu člověku závidět! Vůbec nechápu myšlení těchto lidí. O to víc si pak uvědomuji, jaké je to štěstí, že těch dobrých lidí je mnohem víc! V těžkých chvílích jsou první oporou i hromosvodem děti a s nimi pan Choura. V době, kdy byl manžel pacientem LDN ve Znojmě, mi pan Choura hodně pomohl. Také v žádosti o zvýšení PnP mě podpořil.


Přiznám se, že jsem se toho velmi obávala. Konzultovala jsem to nejdřív s manželovou
psycholožkou, pak i obvodním lékařem a oba mě v podání žádosti podpořili. Strach byl velký a tak jsem pana Chouru poprosila, aby byl v době šetření u nás. K mému překvapení vše proběhlo velmi příjemně. Sociální pracovnice, když viděly, že se s manželem nedomluví, komunikovaly především se mnou a panem Chourou.


Velmi mě mrzí, jak se stát k pečujícím chová. Často jsem na pokraji sil.


Ludmila Balíková, Jihomoravský kraj

               zpět