Byla jsem pečující babičkou 1.

Ano, bohužel BYLA, protože naše milovaná vnučka Zuzanka v září 2016 zemřela. Bylo jí 27 let, mně bude letos 73, manželovi 71. Často jsme přemýšleli nad tím, jak si naše dcera s těžce postiženou Zuzankou poradí, až my tady nebudeme. A teď tu není ona a my se s tím nemůžeme vyrovnat. Strašně nám chybí! Byla naším sluníčkem, pojítkem i mezi námi, s ní byla u nás pohoda, smích, zpěv – a teď je tu ticho a prázdno nejen v bytě ale i v našich srdcích… Nechci se rouhat, máme dvě zdravá vnoučata od druhé dcery, která milujeme stejně, jako jsme milovali Zuzanku. Ale ona byla prostě výjimečná.

Rozhodla jsem se napsat, protože považuji Unii pečujících za něco úžasného, co tu celá léta chybělo a co může pomoci těm, kteří to nutně potřebují. Těm, kteří se s láskou a obětavostí starají o postiženého člověka ve své rodině navzdory nepochopení ze strany veřejnosti.

Zažili jsme toho se Zuzankou mnoho, obohatila náš život a učinila ho smysluplným. Já osobně jsem s ní trávila víc času než manžel, i když i pro něho byla středobodem života a velmi těžce nesl její úmrtí, ale babička je prostě babička. Děda je na hraní, na pohlídání, když babička potřebuje dělat něco jiného, na doprovod při procházkách (co kdyby se něco přihodilo, co babička nezvládne). Ale babička pečuje na 100%. Pečovala jsem ráda, to mi věřte. Vy, rodiče postižených dětí, nebojte se „půjčit“ je dědečkům a babičkám! A vy, babičky a dědečkové, pomozte svým dětem a vnoučatům a nemějte strach, že to nezvládnete. I těch 24 hodin péče je krásně prožitý čas s někým, koho milujete a kdo miluje vás. Co bych za to dala, kdybych ji měla zase večer vedle sebe na posteli (stejně ji tam pořád vidím), slyšela její „malá, malá babička“ a cítila na tváři její ruku. Chybí mi zpívání s ní. Na dětské varhánky, na kterých jsme donekonečna hrály spolu její oblíbené písničky, jsem od její smrti nesáhla. Zuzanka byla autistka, měla ráda ve všem řád, i v písničkách. Měly své pořadí, některé pasáže opakovala několikrát. S dědou, který je absolutní hudební antitalent, měli vlastní úpravy některých písniček. Vzpomínám na jedny jejich zpívánky, kdy u „Šla Nanynka do zelí“ neopakovali druhou část slok. Ptala jsem se, jak je možné, že dědovi Zuzanka odpustí repetice a mně ne. Odpověděl: „protože já nevím, co je to repetice“ – a bylo to jasné!

Takových zážitků mám nepočítaně, budou-li někoho zajímat, ráda se o ně podělím. I když u vzpomínání na Zuzanku a psaní o ní se neubráním slzám, stejně ji mám stále před očima. Měla u nás své „doma“, její rozzářené oči, když nás viděla a věděla, že bude s námi, mě budou provázet do konce života. Teď se na mně dívá a usmívá se z fotografie a já jí dávám každý den dobré ráno a večer dobrou noc. Nejsem přímo věřící, ale naděje, že se třeba někdy někde spolu znovu setkáme, ve mně stejně je. Dostala jsem od Ilonky, Zuzančiny maminky k vánocům knížku Theresy Cheungové „Rozhovory s nebem“. Doporučuji všem, kteří ztratili někoho ze svých nejbližších. Dodává víru, že život smrtí nekončí. Kéž by tomu tak opravdu bylo!

Hana Zrůstová, smutná babička vnučky Zuzanky 







                                                                                                                                       zpět