Byla jsem pečující babičkou 2.

Z ohlasů vidím, že mohu psát dál, tak to zkusím a přiznávám, že mi to pomáhá. Vzpomínky na Zuzanku a na život s ní jsou sice  smutné ale pořád živé. Jako bych ji měla vedle sebe…

Když se Zuzanka v dubnu 1989 narodila, byla naším prvním vnoučetem. Byli jsme šťastní a zřetelně si vybavuji chvíli, kdy nám ji maminka Ilonka ukazovala přes okno porodnice (do porodnice na návštěvy se nesmělo). Už tehdy její očička zářila a nepřestala zářit pro nás po celých sedmadvacet let.  Z porodnice ji propustili, žádné pochybení nebo varování, že by nebyla v pořádku, jsme nezaznamenali. Byla krásné miminko (jako ostatně všechna miminka) a všichni jsme ji milovali a obskakovali.
Jak přibývaly dny, měsíce, začali jsme tušit, že něco je špatně. Zuzanka nereagovala jako ostatní děti jejího věku, nerostly jí vlásky, její vývoj byl zpomalený. Následovaly návštěvy lékařů, cvičení pohybů, mluvy, snaha o lepší kontakty s okolím, s blízkými. Věřili jsme, že bude líp, že to všechno dohoní a bude jako ostatní děti.
Když jí bylo několik měsíců, dostala záchvat, upadla do bezvědomí a následoval rychlý převoz do nemocnice. Maminka tam s ní zůstat nesměla a tak jsme prožili všichni bezesnou noc a já jedno z nejhorších rán svého života. Věděla jsem, že musím být v nemocnici první, dřív než tam přijde dcera Ilonka. Aby v případě toho nejhoršího, jsem se to dozvěděla dřív a byla jí ku pomoci. Stála jsem několik nekonečně dlouhých minut před oddělením a bála se zazvonit. Srdce až v krku, nervy napjaté, ale musela jsem to dokázat. Zazvonila jsem, a když mi sestra na můj dotaz odpověděla, že Zuzanka je při vědomí a že se na ni mohu jít podívat, spadl mi obrovský balvan z krku. Lékařský zákrok, přišel na poslední chvíli, jak jsme se následně dozvěděli. Od té doby byla Zuzanka léčena jako epileptička s dalším zdravotním postižením.
Samozřejmě jsme hledali možnosti ne-li vyléčení, alespoň zmírnění dopadů této diagnózy. Zkoušeli jsme nejen lékařskou vědu ale i alternativní medicínu – léčitele. Ti nás zklamali velice, zvláště jeden pražský (jméno už si nepamatuji), který evidentně nevěděl kvůli čemu jsme vlastně k němu přijeli, přestože dostal předem veškeré lékařské zprávy o Zuzančině stavu. Jen si nechal dobře zaplatit, v jeho bylinkovém obchodě jsme zakoupili ne právě levná, ale podle něho zaručeně účinná, léčiva. Měli jsme dobrou kamarádku v Rakousku, i ona chtěla pomoci prostřednictvím vlastních kontaktů v medicíně i v léčitelství. Všechno marné. Takže  jsme zůstali u léků předepisovaných dětskou neuroložkou a smiřovali se s tím, že máme doma zdravotně těžce postižené dítě, které milujeme a musíme svůj život začít žít tak, aby to milované dítě moc netrpělo osudem, který mu život připravil. Snad se nám to podařilo a Zuzanka byla s námi šťastná a spokojená.
Říká se, že dobrou terapií je hudba a zpěv. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti, a protože i dcery jsou „zpěvavé“, Zuzanka odmala slyšela písničky, které ji provázely celým krátkým životem. Dvě z nich: Rozvíjej se poupátko a Koulelo se koulelo červené jablíčko, jsme jí zpívaly místo ukolébavky. Zůstaly jejími nejmilejšími a k nim přibývaly postupem let další. Znějí mi v uších stále….  

     Hana Zrůstová

  

                                                                                                       zpět